ŽIVOTOPIS

Svět mě prvně spatřil 31. 8. 1984 v Pardubicích, kde jsem prožil většinu svého života. 

Nikdy jsem nepatřil mezi množinu dětí, které už od malička vědí, čím chtějí být, až vyrostou. Hasič? Kosmonaut? Herec? Kdepak, já jen krčil rameny a hypnotizoval špičky svých ošoupaných tenisek. Možná jsem v nich hledal svoji budoucnost (odtud jméno Švec). 

Okolí mě považovalo za lítostivého chlapce. Špatná známka? Stydlivý pláč. Prohra ve sportu? Rozhořčený pláč. Zmeškaný seriál? Bezradný pláč...

Asi se ptáte, co z takového ufňukánka může vyrůst. Inu, ani já to nevěděl.

Šití bot vyžadovalo léta praxe a přednost tak dostalo gymnázium. Měl jsem další čtyři roky, abych zjistil, čím si vlastně budu vydělávat na chleba. Hurá!

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Něco podobného mi vířilo hlavou, když se rozhodovalo ohledně mého dalšího studia. Přesvědčil jsem sám sebe, že bych mohl vybudovat kariéru jako burzovní makléř, což byl samozřejmě nesmysl. Makléři nepláčou... Profesoři na pardubické univerzitě to však zřejmě nevěděli a nechali mě proplout sítem přijímacích zkoušek. Fakulta ekonomicko-správní tak přivítala dalšího vykuleného studenta.

Někdy v té době jsem začal vášnivě číst a narazil na pána, který mě donutil přemýšlet o psaní. Pamatuji si to jako včera (no dobře, kecám, ale poměrně barvitě si to přeci jen vybavuji). Dočítal jsem román "To" od Stephena Kinga a cítil něco jako nekonečný respekt. Někdo by chtěl potkat Rihannu, někdo Messiho... já preferuji pana Kinga. A to si pište, že bych si nadělal do kalhot.

Už to začíná být dlouhé a - neříkejte to slovo! - nudné. Zbytek tedy ve zkratce: povídky do šuplíku, láska, bakalář,  povídky na webu, inženýr, první práce, stěhování, druhá práce, stěhování, svatba, dítě, kniha.

Tady můj příběh prozatím končí. Nebo začíná? Zkusím to prozkoumat. A budu moc rád, když půjdete se mnou. Možná se budeme trošku bát, ale to je v pořádku. Husí kůže ještě nikoho nezabila. Zatím...