Až donedávna si žil docela dobře. Měl práci, byt i skvělou holku, kterou chtěl požádat o ruku. Štěstí je ovšem vrtkavé, a tak stačila jedna malá nehoda, aby se jeho život rozsypal jako domeček z karet. Možná měl tehdy radši umřít.

Netušil, že druhý svět existuje, dokud nespatřil svého prvního ducha. A to byl teprve začátek. Pozvolna začínal nabývat dojmu, že dar, jejž by nejraději vrátil, má hlubší smysl. Zdánlivá náhoda střídala náhodu, přesto všechny jeho kroky směřovaly k místní továrně. Byl povolán… Ale kým? Kdo je vlastně jeho šéf?

Myslel si, že se mu daří rozplétat tragická vlákna minulosti, a ani si nevšiml, že z nich spíš plete oprátku. Nikdy dřív nebyl smrti blíž než teď. Náhody totiž neexistují…

ČÁST PRVNÍ

NÁMLUVY

1.

Občas vídáme věci, co nám nejsou příliš po chuti. Některé vytěsníme z mysli po pár vteřinách, jiné v nás zanechají trvalejší otisk. Sražené zvíře na kraji silnice, zarudlé dětské oči nebo snad manželka, která svému kolegovi z práce věnuje ten typ úsměvu, jaký kdysi patřil výhradně vaší maličkosti.

A co takhle přízraky? Viděli jste někdy ducha? Ne? Kéž bych mohl říct to samé, co vy.

Jmenuji se Martin Nedbal a příběh, který vám chci vyprávět, nepatří mezi ty, o nichž by se mluvilo snadno, protože je v něm až moc bolesti.

Všechno začalo přibližně před půl rokem jednoho horkého letního dne, který jsme společně s Veronikou trávili u vody. Náš vztah jiskřil i po dvou letech a stále jsme měli vážné problémy odtrhnout se jeden od druhého. Možná proto jsme upřednostnili soukromí slepého ramene Labe před nedalekým narvaným koupalištěm. Leželi jsme na dece a vzájemně si kradli kyslík. Slyšel jsem ševelení listí v korunách stromů a užíval si její rty. Chutnaly jako lesní med… Ať se propadnu, jestli je necítím i teď.

Zvedl jsem hlavu a vznesl svou obvyklou otázku: "Hupneme do vody?"

Nakrčila drobný, pihami posetý nosík. "Běž sám. Za chvíli tě doženu."

Vstal jsem a protáhl ztuhlá záda. Kůže za krkem mě nepříjemně táhla, jako by mi chtěla naznačit, že večer budu skuhrat v tónině malého dítěte. Scházel jsem ke břehu a někdy v ten moment mě napadla ta stupidní věc, která všechno odstartovala.

Nad břehem se skláněl mohutný dub, jehož větve sahaly nad vodní hladinu. Přes jednu z nich byl přehozený řetěz zakončený ocelovou rourou, která byla zaklesnuta do dutiny ve kmeni. Člověk se tak mohl zhoupnout a zakončit let nějakou akrobatickou vsuvkou – nejčastěji placákem.

Zapřel jsem se o kmen holým chodidlem a cítil jeho příjemnou strukturu. Uchopil jsem ocelovou rouru a otočil se na Veroniku. Kdyby na mě tehdy neupírala své kouzelné hnědé oči, možná bych se jen líně zhoupl a skočil po nohou jako poslušný hoch. Ale kdepak, sledovala mě, jako kdybych byl novou epizodou seriálu Vyprávěj, který jí pravidelně zpříjemňoval večery, zatímco moje ruka šmátrala po zakázaných místech; alespoň do doby, než doběhly závěrečné titulky, poté byly veškeré zákazy zrušeny.

Veronika nadzvedla obočí, jako by říkala: Tak se předveď, mladíku. Já čekám. A ten puberťák, co sídlí v každém chlapovi, dokud mu nepřestane bít srdce, se předvést chtěl, to mi můžete věřit.

Dva kroky zpět pro pořádný odraz, a už jsem svištěl vzduchem. Rozhoupal jsem nohy a připravil se provést šipku pozadu. První ve svém životě, a jak se později ukázalo, také poslední. Pustil jsem se, propnul záda a rozčísl hladinu. Zaplavila mě radost z povedeného skoku, ale trvala pouze do doby, než moji lebku prorazil ostrý kámen ležící na dně. Podařený skok, jen co je pravda.

Na ten pocit mezi nárazem a návratem do světa živých nikdy nezapomenu. Plul jsem vesmírným prostorem. Všude okolo zářily hvězdy, ale nejednalo se o žádné příjemné světlo. Vycházel z nich jen mrazivý chlad, který nabýval na intenzitě, svíral mé polonahé tělo a štípal mě do obnažených končetin. Připadal jsem si jako mravenec poletující v nekonečném prostoru. Tak malý, tak bezvýznamný, tak… vystrašený. Může vůbec mravenec čelit strachu? Nevím. Já ho cítil. Strčil mi své zmrzačené prsty do krku a zarazil výkřik deroucí se z hrdla. Pulzující světlo hvězd mě donutilo, abych zavřel oči, ale i přes víčka jsem vnímal jeho palčivost a drtivou sílu. A přesto… cítil jsem neodvratné nutkání podívat se do té čiré energie, která se mi chystala vypálit díru do hlavy.

"Prober se, sakra!"

Tři slova, která mě vtáhla zpátky do světa, kde můžete sledovat hvězdnou oblohu, aniž by vás proměnila ve slepé blázny.

Rozkašlal jsem se a pohlédl na Verču. Z konečků vlasů jí kapala voda a vypadala k smrti vyděšeně.

"Tak přeci jsi mě dohnala?" zeptal jsem se poněkud rozpačitě a chystal se zvednout.

"Lež klidně," vyhrkla a vrátila mi hlavu zpátky na smotaný ručník. "Sanitka už je na cestě."

"Sanitka?" Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že ležím na břehu a dolní polovinu těla mám stále pod vodou.

"Poranil ses na hlavě. Hlavně se nehýbej. Můžeš mít něco s páteří."

Nahmatal jsem místo, odkud vycházela tupá bolest, a zhrozil se, když jsem ucítil lepkavý důlek, který mi vznikl na temeni. Pohlédl jsem na zakrvácené prsty a svět kolem se začínal rozpíjet.

"Zůstaň se mnou, lásko," špitla Verča. "Budeme si povídat, co říkáš?"

A tak jsme klábosili. O počasí, o tom, jak zútulníme náš čerstvě pronajatý byt, o věcech, které podnikneme, až se nebudu válet na břehu jako leklá ryba. Dařilo se. Mé oči zůstávaly otevřené a mysl bdělá.

Většinu času jsem hypnotizoval Verčinu starostlivou tvář, ale v jednu chvíli mi pohled sklouzl na ten prokletý řetěz s ocelovou rourou. A pak níž na vodní hladinu. Vítr na ní vytvářel drobné vlnky, které se v kombinaci se slunečními paprsky půvabně blyštěly. Ten bledý, opuchlý obličej číhající pod hladinou však neměl s půvabem nic společného. Možná patřil nějakému podobnému bláznovi, který pokoušel osud, aby se předvedl před dívkou svého srdce. Teď byl však zkřivený do vzteklého úšklebku. Utopencovy rty se pohybovaly a já slyšel jeho chrčivý hlas. Zněl jako voda mizící v odtoku umyvadla.

Měl jsi tu hnít se mnou.

Dobrotivý bože… já ho vážně slyšel!

2.

V následujících týdnech mě provázely silné bolesti hlavy. Tak hrozné to ale nebylo. Nohy mě stále unesly, mozek fungoval, chuť k jídlu jsem neztratil. Byl jsem zkrátka naživu.

Čas pracoval pro mě a nepříjemná nehoda pomalu mizela v propadlišti dějin. Alespoň za bílého dne. Za dusných nocí, kdy jsem se převaloval s propocenou peřinou nasoukanou mezi stehny…

Měl jsi tu hnít se mnou.

Probudil mě vlastní křik. Seděl jsem na posteli a mžoural do tmy. Nahmatal jsem si pravou tvář, na které jako bych stále cítil otisky hnijících zubů.

"Děje se něco, zlato?" zamručela Veronika.

Asi jsem si nadělal do trenek, to se děje. Klidně spi, miláčku. Pračka to zmákne. "Jenom zlý sen."

"Už zase? Chceš si o tom promluvit?"

"Není třeba. Jsem velkej kluk. Poradím si." Pohladil jsem ji po holém rameni. Nemluvte o strašákovi, jinak přiběhne. Kdepak, ten parchant pod hladinou se mi nezdál. Bylo to něco víc. Mnohem víc.

Moje domněnka se proměnila v jistotu jednoho srpnového odpoledne. Venčil jsem našeho Fleka – veselého a značně svérázného welshcorgiho – a napadlo mě udělat si menší zacházku k sídlišti, kde žili moji rodiče. Bylo příjemných pětadvacet stupňů ve stínu a v koleni mě píchlo maximálně dvakrát do měsíce, tak proč ne? Dorazil jsem k Bajkalu, který v mých rodných Pardubicích nepředstavoval nejhlubší jezero světa, nýbrž rybník prorostlý řasami. Pro někoho snad nebyl víc než smradlavou louží, pro mě však znamenal vydatnou porci vzpomínek. Zastavil jsem a nechal Fleka, aby si proudem moči rozšířil svoje teritorium.

Dýchla na mě minulost. Skoro jsem slyšel škrábání bruslí a klepání hokejek o zamrzlou hladinu. Hrávali jsme každý den až do setmění. To bylo v dobách, kdy ještě zimy nebyly tak nemožně bezzubé.

Flek mi olízl kotník a začal žvýkat vodítko.

"Jdeme, kamaráde," zamumlal jsem a pokračoval na neohlášenou návštěvu.

Blížil jsem se k šedivému paneláku a cítil, jak se mi svírá žaludek. Už z dálky nešlo přehlédnout ohořelá okna ve druhém patře. Okenní rámy byly pokroucené a zčernalé a fasádu pokrývaly tmavé šmouhy, které sahaly až po parapety oken ve třetím patře. Páté poschodí, kde bydleli moji rodiče, bylo nedotčené. Ještěže tak, pomyslel jsem si a vzápětí se zastyděl.

"Snad jsou všichni v pohodě," hlesl jsem spíše pro sebe. Flek dvakrát krátce zakňučel, jako by sdílel moje obavy.

Došel jsem ke vchodovým dveřím a zmáčkl zvonek.

"Kdo je to?" ozval se ze bzučáku mámin hlas. Zněla vyčerpaně a jaksi smutně.

"Tady tvůj jediný syn, mamulko," snažil jsem se o žoviální tón.

"Martine?" vyhrkla máma. Vypadalo to, že ji moje nečekaná návštěva potěšila. Ozvalo se hrčení elektrického zámku, a tak jsme vklouzli dovnitř.

Oba výtahy čekaly v přízemí, jenže já měl odlišný plán. Těch pár desítek schodů do pátého patra mi neuškodí a Flekovi taky prospěje, když vypotí piškoty, kterými jsem ho hojně zásoboval. Jenže ruku na srdce, tuhle menší rozcvičku vyprovokovalo něco prostšího než starost o naši kondičku – zvědavost, prst na spoušti, který už zahubil nejednoho troufalce. Druhé patro mě jakýmsi zvráceným způsobem přitahovalo a já toužil nakouknout do jeho chodby.

Funěl jsem do schodů a krok za krokem se blížil k místu neštěstí. Chtěl jsem si připravit výmluvu pro případ, že tam narazím na nějakého souseda, ale nic kloudného mě nenapadlo. Prostě se jen přihlouple usměju, udělám čelem vzad a kvapnými kroky zmizím ze scény.

Zdolal jsem poslední schod do druhého patra a natáhl ruku ke dveřím, které oddělovaly schodiště od společné chodby. Pohlédl jsem za sebe a skrze okno v mezipatře pozoroval hřiště, kde pobíhaly rozjívené děti. Sluneční paprsky a tlumené pokřikování mi dodalo odvahy. Stiskl jsem kliku a vstoupil do chodby. Flek mě tahal za vodítko zpátky ke schodišti, jako by naznačoval: Tady ne, ty popleto. Musíme pokračovat nahoru.

"Ale no tak, kamaráde. Nedělej drahoty," pokáral jsem ho. Flek odpověděl krátkým štěknutím, ale nakonec se podvolil. Neměl na vybranou.

Fotobuňka zachytila můj pohyb a chodbu zalilo nažloutlé světlo.

"Chceš mě?" zasyčel čísi hlas.

A bylo to tady. Aniž bych si uvědomil význam těch slov, chystal jsem se nasadit přihlouplý úsměv. Když jsem však zahlédl postarší ženu, jíž hlas patřil, povolila mi čelist.

Stála v pootevřených dveřích, které byly přelepené červeno-bílou policejní páskou. Co, proboha, dělala v tom vyhořelém bytě? Třeštil jsem oči a pak ta kolečka kdesi v mé hlavě se skřípěním zapadla do sebe – další přízrak…

Měl jsi tu hnít se mnou.

Žena mě propalovala nepřátelským pohledem, pravou ruku zastrčenou hluboko do kapsy svého vybledlého županu. Její zachmuřená tvář, pokrytá desítkami hlubokých vrásek, připomínala sražený škraloup.

"Chceššš?" protáhla svým hadím tónem a pootevřela ústa, ze kterých vytekl hustý proud černé tekutiny.

Ucítil jsem směsici kouře a mastnoty. Dráždila mi nos, jako bych ho zabořil do použité mikiny, kterou jsem nosíval k táborovému ohni. Flek se stáhl za mě a neklidně pobafával. Svíral ho strach, stejně jako mě.

Stačilo udělat několik kroků a ocitl bych se zpátky na schodišti. Snažil jsem se pohnout, ale v levém koleni mi zavrzalo, jako bych měl nohu ze špatně promazané konstrukce.

Žena ze mě nespouštěla zrak. Černý hnus jí z brady odkapával na župan. Kdyby se rozhodla, že ke mně dojde a otočí mi hlavou o sto osmdesát stupňů, nezmohl bych se vůbec na nic. Stál bych dál přikovaný na místě a poslouchal křupání vlastních kostí. V tu chvíli jsem byl samečkem kudlanky a čekal, až jeho milenka posvačí.

Kolem ženiných nohou se cosi plazilo. Něco, co kdysi pravděpodobně bývalo domácím mazlíčkem. Dlouhé protáhlé tělo se ovinulo kolem jejího lýtka a pokračovalo vzhůru, kde mizelo pod záhyby županu. Žena si toužebně olízla rty. Bylo to chlípné. Zachechtala se a zabouchla dveře.

Prokletí pominulo. Zmizelo společně s jejím pronikavým pohledem. Popadl jsem Fleka do náruče a pelášil pryč. Můj psí kamarád, který by se jindy vzpíral a dožadoval položení na zem, se tentokrát nechal nést jako v dobách, kdy byl ještě vykulené štěně. Schody jsem bral po dvou a zastavil se až před dveřmi svých rodičů. Hrudník se mi otřásal tlukotem vyplašeného srdce.

Zazvonil jsem a čekal na vysvobození. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že se Flek stále choulí v mém náručí. Spěšně jsem ho položil a z trička smetl několik chlupů.

"Tak pojď, synku," hlesla máma, když otevřela dveře. Její vlídná tvář mi konečně zpomalila tep.

"Čemu vděčíme za tvoji vzácnou návštěvu?" zeptala se, chytla mě za ramena a vlepila mi pusu na tvář. Flek štěkl, aby si také vynutil uvítání. Máma se s hlasitým zamručením sehnula a podrbala psa za ušima.

"Šel jsem kolem, tak mě napadlo, že se stavím," odvětil jsem. Ve skutečnosti mě sem dovedl jen prostý cit. Stýskalo se mi. Můžete mě nazývat rozmazleným jedináčkem, zhýčkaným floutkem, mazánkem… a možná budete mít pravdu. Nehodlám se však omlouvat za to, že miluju svoji mámu.

"Nejsi nějaký pohublý?" Tak zněla mámina klasická otázka a nezklamala ani tentokrát.

"Poctivých devadesát kilo," odpověděl jsem jako vždycky. Tuhle úvodní frázi jsme zkrátka měli nacvičenou a bylo to tak v pořádku. Svět díky ní vypadal normálně.

"Táta je doma?" vyzvídal jsem a snažil se zaplašit vzpomínku na věc, která se ovíjela kolem ženina lýtka.

"Je s kumpány. Zkouší na vystoupení, co mají za dva týdny."

"Nekecej! Takže ledy se konečně prolomily?"

"No… je to na Dukle v kulturáku. Tvůj otec pořád mudruje, že se na to může vykašlat, ale to jeho brnkání na kytaru se z ložnice ozývá stále častěji. Myslím, že má bobky."

"Povídej mi o tom," odvětil jsem a přiložil si pomyslnou zbraň ke spánku. Jedna z vlastností, kterou jsem po tátovi podědil, byla kurevská tréma. Zpocené dlaně, knedlík v krku, nutkavý pocit odskočit si co pět minut na malou. Zajedu vám na nákup, vynesu smetí, vydrhnu koupelnu, jenom mě nenuťte vystupovat před lidmi.

"Ty, mami? Co se stalo ve druhým patře?" pokračoval jsem ve výslechu, zatímco jsme se přemístili do kuchyně.

"Neštěstí, synku, to se tam stalo. Chuděra paní. Žila tam sama. Sousedi si všimli kouře, když zaplnil celou chodbu. Zavolali záchranku… marně."

"Zemřela?" hlesl jsem, ale jednalo se o řečnickou otázku. Odpověď jsem dávno znal.

Máma přikývla a natočila si sklenici vody.

"Nevíš, jestli chovala hada?"

Nadzvedla obočí. "To netuším. Jak tě to, proboha, napadlo?"

"Ani nevím." Ta zatracená věc kolem jejího lýtka.

"Znala jsem ji jenom od vidění. Pozdravily jsme se a šly svou cestou. Vypadala mile."

Vypadala. Ten minulý čas tam seděl.

Chceššš?

"Osladíš si život?" zeptala se máma a odkryla utěrku z malého pekáčku.

Chtěl jsem odmítnout, ale když jsem uviděl Honzíkovy makové buchty, hlava automaticky přikývla.

"Však ty to vyběháš," zasmála se a chystala na talíř.

Vyběhám. Ale nechám to na jindy. Dolů jedu výtahem.

3.

Kinosál potemněl a na plátně běžela série reklam. Verča se uvelebila a opřela si hlavu o mé rameno. Vůně popcornu se mísila s jejím parfémem a já si v tu chvíli nedokázal představit smyslnější kombinaci. Moje ruka už zase šmátrala po zakázaných místech. Mohl jsem si to dovolit. Seděli jsme bokem na kraji řady, daleko od lidí kopajících do sedaček.

Reklamy opustily scénu a naklusaly trailery: neporazitelní Avengers čelící další záchraně světa a možná celého vesmíru, česká taškařice o dvou nevěstách a jedné svatbě a zajímavě vypadající Měsíc Jupitera s netradičním hrdinou.

Zatímco mi v hlavě doznívala poslední upoutávka, Verča zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. "Na tohle bych chtěla jít," pronesla.

Přikývl jsem a neubránil se úsměvu. Vždycky měla dobrý vkus. Alespoň co se filmů týče. Ohledně chlapů to už byla jiná pohádka. Pochmurná a dětem nepřístupná. První princ byl pohledný, vtipný… a nezdravě prchlivý. Začalo to jednou fackou, za kterou se obratem omluvil. Skončilo to několika ranami pěstí, za které už se omlouval na policejní stanici. Někdy za neklidných nocí si představuju, jak mu lámu ruce. Druhý princ na ni byl hodný. Plánoval velkolepou budoucnost a dělal všechno proto, aby se stala skutečností. Pracoval tvrdě. Než na něj přišli, stihl vybílit několik vytipovaných bytů. Chlapec, který bohatým bral a sobě dával. No a třetí princ? Ten šťastlivec tehdy seděl v kině a hladil ji po vnitřní straně stehna. Potenciální čtvrtý otrapa měl zkrátka smůlu.

Plátno na několik vteřin zčernalo a opona před ním se roztáhla do své maximální šíře. Očekávaný moment, kdy začíná hlavní film. Moment, kdy jsem sám sobě slíbil, že svoji vyvolenou co nevidět požádám o ruku. Moment, v němž se osud rozhodl, že mě nakope do zadku.

KOUPIT