Marie - bonusová povídka

Bojím se. Dnes večer zemřu. Cítím, že si to zdejší místo žádá.

Většina lidí nevěří ve strašidelné domy, jejichž nesmrtelná duše je utkána z osudů obyvatel, kteří v nich žili. Odmítají si připustit, že za branami skutečného světa se ukrývá temné fluidum, živící se strachem a utrpením. Slepí blázni! Jenom se posmívejte. Pokud čtete tyto řádky, znamená to, že váš úsměv se brzy změní v odporný škleb... stejně jako ten můj. Budete vnímat pouze tlukot vlastního srdce a krev, hučící ve spáncích, dokud se nevyřine ven z vytřeštěných očí.

Ach Bože, kéž bych do toho sklepení nikdy nevkročila.

Jedné noci jsem nemohla usnout. Když jsem se konečně začínala propadat do náruče konejšivého spánku, probralo mne bouchnutí dveří. Opřela jsem se o lokty a rozhlédla se po pokoji. Ostatní děti byly zavrtané hluboko do svých přikrývek. Všechny až na Marii, jejíž postel byla prázdná. Odkryté prostěradlo bledě zářilo do šera pokoje.

Během našeho pobytu v místním sirotčinci jsme se velmi sblížily. Přijala jsem ji jako svoji mladší sestřičku a její nepřítomnost mi sevřela útroby ledovými prsty strachu. Vstala jsem z postele a vkročila na chodbu. Odněkud z dáli bylo slyšet tlumený dívčí zpěv. Marie. Utíkala jsem tím směrem a zastavila se až těsně před schody, jež vedly do sklepení. Sešla jsem dolů... opatrně. Prostor osvětloval pouze mihotavý plamen svíčky. Marie stála v rohu čelem ke zdi a zpívala píseň, kterou jsem prve zaslechla. Nyní jsem rozeznávala jednotlivá slova. Broukala si ji pokaždé, když byla vystrašená. Nad ní se skláněl jakýsi muž. V ruce svíral pletací jehlici. Vzduchem se neslo jeho vzrušené sípání. Chtěla jsem vykřiknout, ale ochromila mne ostrá bolest v zátylku. Všechno zmizelo. Zbyla jen temnota.

Probrala jsem se v cizím pokoji bez oken s hlavou ovázanou obinadlem. Připadalo mi, že můj mozek mezitím někdo vyoperoval a nahradil ho nádobou naplněnou střepy. Vedle mého lůžka seděla paní vychovatelka. Přepadla mne úzkost. Od našeho posledního setkání prošla hrůznou proměnou. Místo laskavé, usměvavé dámy na mne upírala pohled žena s nedbale rozcuchanými vlasy, bledým obličejem a očima temnýma jako bezedná propast. Její rty se pohybovaly v neslyšném monologu. V klíně měla položenu mrkací panenku a pravou rukou jí nepřítomně rozčesávala zacuchané vlasy. Vypadalo to, jako by některé z holčiček spadla do bláta na dvorku, kde jsme si občas hrávaly. Náhlé poznání proniklo do mé mysli jako rozžhavená jehla. Žádné bláto (Bože, pomoz mi), zaschlá krev.

Drží mne tu zavřenou jako zvíře, kterým se pomalu stávám. Jednou denně mi podstrkují misku s ovesnou kaší, hrnek s vodou a občas vyprázdní kýbl, který mi slouží jako toaleta. Na mé prosby nepřichází žádná odpověď. Cítím, jak slábnu. Bojím se usnout, ale únava vždy na pár hodin zvítězí. Každou noc mne provází stejná noční můra. Stojím v ponuré chodbě, topící se v přízračném modravém světle. Před sebou vidím jednu z holčiček, které byla odepřena možnost schovat svou tvář do záhybu matčiny sukně; stejně jako kdysi mně. V náručí žmoulá svoji oblíbenou hračku. Náhle se za ní vynoří odporně bílá tvář s temnými rozpraskanými škvírami místo očí, která kdysi v minulém životě snad patřila ženě, jež se o nás starala. Nakloní se k té malé nebožačce a šeptá jí do ucha. Po chvíli ji bere za ruku a odvádí pryč ke dveřím vedoucím na půdu. Utíkám za nimi, ale jsem příliš slabá. Příliš pomalá. Zoufale lomcuji za kliku, kopu do pevného dubového masivu a křičím až do ochraptění.

Nic z toho však nedokáže přehlušit ten pronikavý dětský nářek, který se ke mně nese přes zamčené dveře.

Bojím se. Dnes večer zemřu. Cítím, že si to zdejší místo žádá.

Během včerejšího snění se mi podařilo otevřít dveře vedoucí na půdu. Stoupala jsem vzhůru; chodidla pod sebou na kilometry vzdálená. Oproti předchozím snům zde panovalo ticho. Mrtvolné ticho. Jdu pozdě, jdu pozdě, jdu pozdě, běželo mi neustále hlavou jako nějaký bláznivý kolovrátek. Zdolala jsem poslední schod a zpečetila tak svojí pouť, na jejímž konci čekalo šílenství. Něco mne přimělo zastavit se uprostřed místnosti. Střešním oknem sem dopadalo bledé měsíční světlo, ve kterém jako půlnoční tanečníci vířila zrnka prachu. Můj pohled zachytil jakýsi pohyb. A poté další. A další.

Vycházely z tmavých koutů jako švábi a postupně kolem mne vytvořily nepravidelný kruh. Přízraky. Sledovaly mne prázdnýma očima s mírně nakloněnou hlavou, jako by v životě nespatřily dospívající dívku z masa a kostí, které v hrudi stále bije teplé srdce. Jedna z holčiček se mlsně olízla. Pod noční košilkou jí prosvítaly tmavé skvrny. Tvář měla opuchlou a krk pokrytý zčernalými otisky něčích prstů. 

"Maruško!" toužila jsem vykřiknout, ale z hrdla se mi vydral pouze náznak chraplavého šepotu. Blížila se ke mně s jednou rukou schovanou za zády. Všimla si, jak mi po tvářích stékají slzy, a potěšeně se zašklebila.

Vzduchem se mihla pletací jehlice.