Endy: pes, kamarád, učitel...

10.04.2020

Bylo mi sedm let a nějaké drobné, když jsem přestal být jedináčkem. Přesně na den si to nepamatuji. Rodiče tvrdili, že se narodil v listopadu, ale v mojí paměti uvízlo, že dny byly tou dobou zalité sluncem. Dejme tedy tomu, že byl nadprůměrně vydařený závěr podzimu. Kolem poledne jsem se vrátil rozjařený z venku. Tváře mi stále hořely jako důkaz urputného fotbalového souboje s kluky z vedlejšího sídliště. Aniž bych se obtěžoval s tkaničkami, sundal jsem si boty a odhodil je do kouta. Doběhl jsem do kuchyně, houkl pozdrav mámě, nechal si odtočit vodu a po chvíli začal z dlaní hltat svoji odměnu za dva vstřelené góly.

"Nelemcej tu studenou. Jsi uřícený jako kůň. Chceš být nemocný?" vystartovala na mě máma.

Vzhlédl jsem od kohoutku a počastoval ji podrážděným pohledem. Mámina tvář vypadala daleko vlídněji než tón jejího hlasu. Všechno bylo tedy v pořádku. Další čtyři doušky provázelo ticho. Otřel jsem si ústa do rukávu propoceného trička. V břiše mi táhle zakručelo.

"Co bude k obědu, mamko?" vyhrkl jsem ze sebe. Dobrá nálada přidávala mému hlasu na intenzitě.

"Nekřič, zrovna usnul," odvětila.

Odpovědí jí byl můj udivený pohled. "Táta spí?"

"Táta jel pro nějaké jídlo."

"Paráda! Bude nanukáč!" zajásal jsem. Pokud se otec vydal výjimečně do krámu, nanukový dort byl větší jistotou, než že si při pátku dopřeje svých pět piv.

"Myslím, že on by zmrzlinu asi nejedl." Máma nasadila tajemný výraz.

Nechápavě jsem na ni civěl.

(Kolečko v hlavě narazilo na rezavý zub a zadřelo se.)

Vzala mě za ruku a vedla do obývacího pokoje. Nezaznamenal jsem nic zvláštního. Všechno bylo na svém místě. Možná trochu nepořádek. Koberec pokrývala spousta drobků, čekajících na adrenalinovou jízdu tobogánem a... bílé chlupy?

(Mechanismus sebou škube, přesto stále stojí. Není to perpetuum mobile. Potřebuje hnací sílu v podobě myšlenky. Té správné, co místo další otázky odpoví na tu první. Už letí.)

Mé oči nervózně těkaly po koberci, dokud se nezasekly o bílou hromádku, ležící u křesla. Mírně se zvedala a opět klesala. Vteřiny ubíhaly.

(Tik, tak. Cvak!)

"My máme psa, mami?" Nečekal jsem na odpověď. "Máme psa!"

"Jmenuje se Andy," špitla máma.

O pár hodin později mi bylo vysvětleno, že ho otec pojmenoval podle svého oblíbeného kytaristy a zpěváka Andyho Scotta. Já jsem však tehdy neměl o někom takovém ani tušení. Nějaký muzikant z Británie mi byl ukradený. Do nevědomosti navíc zasekla rozpálené drápky špetka trucovitosti, jelikož mi to bylo sděleno jako hotová věc. Tak se stalo, že jsem si tu hromádku soukromě přejmenoval a navždy vryl do paměti jako Endyho. Našeho psa.

*****

Endy byl maličký, sotva pár týdnu starý, když ho táta zachránil před smrtí. Jednalo se o křížence špicla a... to už se asi nikdo nedozví. Jeho původní majitel, otcův kolega ze stavby, měl přibližně pět takových a nevěděl, co s nimi. Nechával je v malé stodole spát na seně kousek od prasat. Patrně se moc netrápil myšlenkou, co by se přihodilo, kdyby se nějaká z těch bílých kuliček dostala příliš blízko ke chlívku. O jeden problém méně.

Táta byl naštěstí rychlejší než kýbl s vodou či mlsný vepřík. Jednoho dne po práci bloumal ve stodole a nerozhodně přešlapoval. Nakonec to vyhrál náš Endy. Chlápek krčil rameny a povídal, že to je jeho nejoblíbenější. Bude to prý dražší. O pár chvil později třímal v levé ruce láhev rumu a pravou mával tátovi na rozloučenou. Ten jel na kole a v plátěné tašce se mu na řídítku pohupovalo kňourající štěně.

Endy vypadal v prvních měsících jako mládě ledního medvěda, což jsem byl často nucen poslouchat od kolemjdoucích, přičemž následovalo zdlouhavé hlazení a pitvoření nad jeho roztomilostí. Lezlo mi to na nervy. Cítil jsem první náznaky žárlivosti. Lidé z ulice mi připomínali moje rodiče. Nebyl jsem zvyklý dělit se s někým o pozornost. Podstatná vada na kráse nového člena rodiny v očích sedmiletého dítěte. Podobné výlevy začaly řídnout až v době, kdy se mu protáhl čumák. Z ledního medvěda se stala polární liška.

Tahle polární liška si postupem času neodvolatelně zformovala domácí žebříček popularity.

Jasné první místo pro tátu za dlouhé, několikahodinové procházky přírodou, důkladné kartáčování, házení zbytků od stolu a hlavně lásku, kterou poznal málokterý pes.

Druhé místo pro mámu za kvalitní procházky, pokud to čas dovolil, občasné kartáčování, umírněné házení zbytků od stolu a za ránu, která nikdy nepřišla. Všechno vyřešil káravý tón a vztyčený ukazovák.

Nakonec jasné poslední místo pro mě za ošizené procházky, žádné kartáčování, odhánění od stolu a občasné plácnutí přes zadek, které nebylo vůbec nutné.

Ve svém nitru jsem dokázal poměrně jasně definovat, co je správné. Jako horkokrevné a mezilidské vztahy jednoduše chápající dítě jsem však nedokázal vzdorovat svým pocitům. Více pozornosti pro psa zkrátka znamenalo méně pozornosti pro mě. Klidnou hladinu mého uvažování bohužel čeřily padající kameny naplněné záští.

Pozvolna jsme spolu vyrůstali v jednom bytě.

Já, jako malý spratek, mající radost z každého jeho průšvihu v podobě sedačky od chlupů nebo loužičky na koberci, kdy se z práce dlouho nikdo nevracel a ten, co by mohl pomoci, se místo záchrany po škole poflakoval s kamarády.

On, jako ten, kdo se vždycky vrátil a zkusil to znovu, když jsem ho odehnal, nebo potrestal kvůli maličkosti.

V podstatě se choval jako zvíře daleko lidštěji než já.

Občas se mu podařilo prolomit bariéru. To jsme si potom hodiny hráli a já byl rád, že ho máme.

A pak přiletěl další kámen.

*****

Dětství se změnilo v pubertu, což mírně komplikovalo vztah s rodiči, ale prospívalo mému psímu přátelství.

Táta už nebyl ten, kdo Endymu dává přednost, ale člověk, který si od malička rozuměl se zvířaty lépe než s lidmi. Pochopil jsem, že mě má rád, ale nikdy mi to neřekne do očí. Stejně jako mámě. Mohl by mě třeba taky vykartáčovat, ale místo toho mi našetřil na počítač. Jasná volba.

Máma už nebyla ta, co na Endyho nevztáhne ruku, zatímco mně pohotově vlepí pohlavek, když provedu nějakou hloupost. V tom pohlavku bylo daleko více lásky než ve vztyčeném ukazováčku. Konečně jsem to viděl.

A Endy? To byl zkrátka jenom pes, který za nic nemůže. Nakonec, nevybral si on nás, ale my jeho.

Z venčení se stala zábava. Když nebyl nikdo kolem, promlouval jsem k němu. Ukázkový monolog. Nejčastější téma bylo holky. Zatímco se loukou neslo mé vyprávění o Martině Janečkové a jejích přednostech, hrabal se zaníceně v krtinci a chvílemi se na mě s čumákem od hlíny zadíval, jako by říkal: "Pokračuj, jsem jedno ucho." Spíš se ale přesvědčoval, jestli mu páníček neutekl. Bylo mi jedno, že mě neposlouchá. Stačilo mi, že slyší.

Třešnička na dortu se zjevila v okamžiku, kdy jsme nějakou takovou dívku potkali. Zatímco já jsem se, červený až na zadku, modlil o co nejrychlejší průběh, on se v klidu zastavil a s vrtícím ocasem zkoumal její nohy. Nejprve jsem ho proklínal, ale později doma jsem mu piškotem poděkoval. S děvčaty to uměl líp než já.

Občas jsem ho pozoroval, jak podřimuje v kuchyni obtočený kolem nohy od židle. Na zátylek mi dýchala minulost, přinášející zatuchlé výčitky svědomí. Přirostl mi k srdci.

Mezitím se v tmavém koutě krčil můj trest. Přicházel pozvolna.

Ten chlupáč stárnul rychleji než já.

*****

Zatímco jsem se dostával do formy a dospělost klepala na dveře, Endy byl již nějakou dobu v psím důchodu. Kolem čumáku měl stařecké výrůstky a pod huňatým kožichem skrytý nespočet bolavých míst. Stačilo neopatrné podrbání a v lepším případě následovalo kviknutí. V horším případě pak pokus vrátit ruce prožitou bolest. Čelisti cvakly a vzápětí se na scéně objevil jazyk, aby se omluvil za jejich ukvapené chování.

Pohybově na tom nebyl špatně. Dalo by se říci, že si stále pochutnával na důkladných výletech do přírody, na které ho táta brával. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát to byl on, kdo se vrátil unavenější.

Co se týče povahy, stal se nám z něho morous. Léta na to měl. Stejně jako se lidé ve stáří někdy chovají jako malé děti, dával i on najevo svoje vrtochy. Vykopal válečnou sekeru s vodítkem, trucovitě se bránil a díval se na mě pohledem "Na to už jsem moc starej, ty blázne". Vyčesávání či kontrolu klíšťat provázelo nespokojené bafání. Příležitostně předvedl, jak umí nakrčit čumák. Trpělivost se zřejmě odstěhovala k sousedům, kde konečně ustalo štěkání pokaždé, když byl jejich pudl doma osamocen.

Týdny ubíhaly. V létě jsem si odbyl osmnácté narozeniny a téměř nic si z nich nepamatoval. Mnohem více mi v paměti utkvěly ty Endyho jedenácté.

Jeho poslední.

*****

Během následujícího půl roku nastal zlom. Objevily se problémy s trávením. Potrava se ve zbědovaném psím žaludku udržela sotva pár hodin a následně ho opustila stejnou cestou, kterou se do něj dostala. Nastal kolotoč návštěv u místního veterináře.

Vyšetření, injekce, vyšetření, injekce, vyšetření, injekce... injekce, injekce.

Každá dávka na podporu trávení přinesla další falešnou naději. Stáli jsme u Endyho misky a spokojeně, za mlaskavých zvuků, jeden na druhého pokukovali. Slepí lidé.

Endy svou nárazovou chutí k jídlu nadále udržoval víru naší rodiny ve zlepšení situace. Táta mu s divokým odleskem v očích a křečovitě sevřenými prsty podsouval jeho milované piškoty. Většinou pár kousků z pytlíku zmizelo. Postupem času jich bylo stále méně.

Začátkem léta z Endyho zbýval pouhý stín. Přestal bojovat. Čekal.

"Půjdeme ven?" (Podívej se na mě)

Mírné nastražení uší.

"Půjdeme ven, Endíku?" (Prosím)

Lenivé zvednutí.

"Tak pojď, lumpe." (Děkuju)

Sjížděl jsem výtahem, u nohou poklidného psa (žádné čuchání ke dveřím, žádné vrtění ocasem), a přemítal, kde je nejbližší stín. Pomalu jsme vyšli ven. Kousek od nás stál urostlý smrk. Němý svědek událostí. Vydal jsem se na nejdelších dvacet metrů mého života.

Endy pochopil, že dál se jít nechystám a uvelebil se ve stínu stromu. Usazený vedle něj jsem ho opatrně hladil po hlavě a pomlouval procházející sousedy. Bylo mi jedno, že mě neposlouchá. Přál jsem si, aby slyšel.

Otevřel pusu a typicky frajerským způsobem, jak to umí jen psi, oddychoval. Oči přimhouřené. Přední packy mu podkluzovaly, ale vždycky se z posledních sil napřímil. Nechtěl ležet, když byl venku.

Po čtvrt hodině se zvedl a zamířil zpátky ke vchodu. Loudavě jsem ho následoval.

Dneska je to na tobě, kámo.

Ten večer můj smutek zakryla hedvábná plachta alkoholu. Domů jsem se vrátil kolem třetí hodiny ranní. Už ve dveřích bylo slyšet Endyho kňučení. Někdy takhle naříkal ze spaní. Klopýtal jsem ho podrbat za uchem. Osvědčený lék na noční můry.

Byl vzhůru. Zdálo se, že má velké bolesti.

Pohled na něj trhal pomyslnou plachtu na cáry. Vkradl jsem se do svého pokoje, ztěžka dopadl na postel a snažil se vymyslet, co bych měl udělat. Proč já? S tou myšlenkou mě přemohl spánek.

V sedm hodin ráno přišlo probuzení. Třeštění v hlavě napovídalo, že vstát by nebyl nejlepší nápad. Napětí v močovém měchýři po chvíli přemlouvání zvítězilo.

Cestou na záchod mě zmrazil pohled na rodiče stojící v kuchyni. Vykulenýma očima jsem je pozoroval. My máme psa, mami? Obličej se mi stáhl do lítostivé grimasy zbarvené hněvem. Máme psa, kreténe, a celou noc tady umírá. Na jazyk se mi drala omluva. Výmluva. Místo ní se místností rozléhalo psí kňučení.

Táta se skláněl nad Endym s plátěnou taškou v ruce. Poslední pevnost, vystavěná ze zarputilého odmítání kdesi v jeho mysli, podlehla náporu reality. Z kolébky se stala rakev. Paní Smrt, račte dál.

K doktorovi jel sám. Měl na to právo.

Po návratu nám sdělil, že Endyho pohřbil na louce pod jeho oblíbeným stromem. Bylo mu špatně rozumět. Během mluvení polykal slzy. Já přikyvoval a polykal ty svoje.

Dodnes pod ten strom chodíme na Dušičky zapalovat svíčku. Někdy lenost zvítězí nad vzpomínkami, většinou však oheň hoří.

Zaslouží si to. Byl to dobrej pes.