Povídka: Druhá šance - love story říznutá temnotou

Jirka seděl na autobusové zastávce a přehrával si nevydařenou schůzku. Možná jeho první opravdové rande a on to takhle zpackal. Kolik vzteku se asi může nahromadit v duši patnáctiletého chlapce? Po dnešku věděl, že celé mračno.

Zahleděl se směrem k zapadajícímu slunci, které stále příjemně hřálo. Jak by také ne. Květen byl přeci čas lásky. Alespoň podle češtinářky, která jim do dutinek, jak s oblibou nazývala jejich hlavy, vtloukala jedno moudro za druhým.

Láska... ta potvora se mu dneska vyhnula obloukem. Předklonil se a odplivl si mezi tenisky. Autobus jel až za dvacet minut; otravně velké množství času na to, aby se utápěl v sebelítosti. Zkontroloval mobil. Žádná zpráva. A už vůbec ne od Denisy. Záplava textovek, které si vyměňoval se svojí modrookou spolužačkou, byla pravděpodobně u konce.

"Do háje," procedil mezi zuby a sevřel telefon tak silně, až zaslechl zlověstné lupnutí. V poslední chvíli se vzpamatoval a uvolnil zápěstí. Prasklý displej by mu doma příliš ovací nezajistil. Ještě před několika týdny by si s podobnou nepříjemností nelámal hlavu. Vrátil by čas a podruhé by se prostě ovládl. Jeho chmurná nálada na moment ustoupila letmému úsměvu. Pobavila ho samozřejmost, se kterou o vracení času přemýšlel. Jako by si namazal chleba máslem namísto popírání fyzikálních zákonů.

Tahle úžasná a svým způsobem děsivá schopnost se u něj poprvé projevila, když byl ještě neposedný špunt, co ve školce odmítá chodit na velkou. Stál tehdy na stoličce u kuchyňské linky, napustil vodu do mámina oblíbeného hrníčku a koupal v něm svoje plastové panáčky. Při jednom obzvláště rozmáchlém gestu ztratil rovnováhu a smetl hrníček na podlahu. Máma přiběhla z obývacího pokoje, a když se přesvědčila, že je malý synek v pořádku, obrátila pozornost ke spoušti na zemi. Její tvář se ponořila do hlubokého smutku. Jirkova dětská mysl pochopila, že se stalo něco mimořádně špatného. Věděl, že hrníček je nějakým způsobem spojený s babičkou, kterou si vybavoval jen velmi mlhavě. Pozoroval mámu, jak sklízí střepy a má slzy na krajíčku.

"Já pomůžu," zamumlal a slezl ze stoličky.

"Ne!" zařvala máma a odstrčila ho stranou.

Jirka zamrkal a našpulil spodní ret. Mamka na něj nikdy nekřičela. Ani když se venku válel po zemi, nebo šeredil s jídlem. Neměl ponětí, jak se s touhle novou situací vyrovnat. Cítil bezmoc, která na něj dotírala, dokud nepropukl v usedavý pláč. Viděl rozmazaně. Z nosu mu tekla průhledná nudle. Máma už ho měla dávno obejmout. Dnes však ne. Protože udělal něco strašného. Průšvih, který se neodpouští.

"Já nechtěl, maminko," vzlykal a natahoval ruce před sebe. Jeho drobné tělo se třáslo. Svět kolem tmavnul. Zatínal pěsti. Nemohl dýchat. Přál si všechno vrátit. Cosi prasklo. Nějaká věc uvnitř jeho hlavy.

Otevírá oči a zjišťuje, že balancuje na stoličce s rukou ponořenou do mámina hrníčku. Opatrně ji vytahuje, skáče na zem a rozbíhá se do obývacího pokoje.

Máma sedí na gauči a sleduje jeden z těch pořadů, kterým malý Jirka nerozumí. Když přijde blíž, usměje se na něj a objímá ho. Konečně.

Rozvalí se na koberci a pohlédne směrem k otevřenému oknu. Zdá se mu to, nebo někdo šeptá jeho jméno? Za záclonou na parapetu kdosi stojí. Zakrslá potměšilá bytost se třpytivýma očima. Zlobí se na něj. Nechápe, jak to může vědět, ale ten vztek je téměř hmatatelný. Poryv větru rozvlní záclonu. Jirka se škrábe na nose. Nezvaný host mizí a s ním i jeho hněv.

Jirka se rozhlédl kolem sebe. Na zastávce kromě něj stále nikdo nebyl. Ušklíbl se. Samota mu vyhovovala. Mohl si tak nerušeně lízat rány. I když... po tom, co začal svoje nadání cíleně rozvíjet, už nikdy nebyl úplně sám. Přízrak s blyštivým pohledem čekal poblíž a rostl společně s ním. Jirka se ho děsil, ale nedokázal odolat pokušení. Testoval svoje hranice. Nemohl přeci skončit u rozbitých hrníčků, vysklených oken a odřených kolen. Chtěl víc. Mnohem víc. Co takhle zachránit lidský život? Nebo zabránit hromadnému neštěstí? Mohl být jedním z hrdinů, které obdivoval na stránkách komiksů. Nepotřeboval k tomu žádný ujetý ohoz. Stačilo by pouze, aby ho to prašivé zjevení nechalo na pokoji. S každým vrácením času tam stálo a šeptalo jeho jméno. Ostatní ho neviděli, ale bylo stále blíž. Větší. Zuřivější. Jirka však trucoval. Odmítal se vzdát svého daru. Pokoušel ho. A dlouhé roky mu to vycházelo. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... nebo strašidlo.

Jirka překonal nutkání vytáhnout z kapsy telefon a myšlenkami zabloudil k události, která ho definitivně srazila ze sedla.

Začátkem dubna se mu splnilo jeho vroucné přání. Stal se hrdinou. Ve škole probíhala přestávka a jeho spolužák Tonda Kořínek tradičně vymýšlel kraviny. Houpal se na židli a parodoval jednoho z učitelů. Některé holky dávaly oči v sloup, ale většina přítomných se dobře bavila. Zadní nohy židle podklouzly, šašek přistál na podlaze a najednou se smála celá třída.

Tonda sebou začal škubat. Všichni kolem to brali jako součást představení a pobaveně přihlíželi.

"Ty vole, Kóřo. Nepřeháněj to. Začíná ti modrat huba," poznamenal jeden z jeho kamarádů.

Když se Tonda přestal hýbat, velká část obecenstva uznale zatleskala. Až po dalších mučivě dlouhých vteřinách začalo prvním spolužákům docházet, co se přihodilo. Výkřik jedné z dívek odstartoval všeobecný chaos. Místnost připomínala mraveniště zasažené nervovým plynem. Jirka se vzdálil a upadal do svého obvyklého transu. Přišla jeho chvíle. Teď nebo nikdy. Jeho srdce vynechalo jeden úder. Dva. Tři.

Lup!

Tonda padá k zemi a všichni se chechtají. Jirka vytřeští oči.

Vrátil jsi to málo, blboune! Nejsi dost dobrý. Ještě ne...

Běží ke spolužákovi, obrací ho na bok a bouchá mezi lopatky. Možná zbytečně hrubě, ale panika se na nic neptá.

Tonda vyplivuje žvýkačku a nadechuje se jako člověk, který se v poslední vteřině vynořil nad hladinu. Skuhrá, tváře má smáčené slzami, ale žije.

Jirka cítí, jak ho něčí ruka chytá za rameno. Utírá si pot z čela a otáčí se. Odporná černá tvář s chladnými hvězdami místo očí otevírá svůj chřtán a sežehne mu lícní kosti. Prostor vyplňuje drtivá vlna nenávisti. Hrdina ztrácí vědomí.

Jirka zaslechl zvuk motoru. Vstal a pohlédl do zatáčky, ze které se po chvilce vynořil autobus; vysvobození z krajiny splínů.

Vystoupil o zastávku dřív. Chtěl si provětrat hlavu, než dojde k paneláku a zaparkuje do svého pokoje, kde bude zpytovat svědomí a možná najde odvahu mrknout na mobil, jestli náhodou nebliká dioda pro příchozí zprávu.

Kousek od vchodu mu poskočilo srdce. Denisa. Stála tam s rukama v kapsách a hleděla na něj. Ale to přeci nedávalo smysl. Znemožnil se přímo kardinálně. Blekotal, plácal nesmysly, párkrát ji nechtěně urazil a jako třešničku na dortu polil pitím. A ona tady na něj čeká?

Třeba chce polibek na rozloučenou.

Ta myšlenka mu přišla tak absurdní, že se neubránil krátkému zachechtání. Denisa si to zřejmě vyložila jako projev radosti, protože se usmála a vyšla mu naproti.

Jirka si připadal jako by měl nohy z gumy. Sledoval dívku svých snů, jak přechází silnici a vůbec netušil, co má říct nebo udělat. Miloval ji divokou pubertální láskou, které stačí tak málo, aby se zrodila, a ještě méně, aby zemřela. Po dnešním dostaveníčku, kdy šlápl na každou minu, která mu stála v cestě, by si netroufl ani na pozdrav. Jenže byla tady a on dostal druhou šanci.

Auto, které se řítilo na Denisu, neviděl ani jeden z nich. Měli oči jen pro sebe. Pak přišel náraz. Ten zvuk byl ohavný, ale zdaleka se nevyrovnal žuchnutí, když její tělo dopadlo zpátky na vozovku.

Jirka zařval. Na zkrvavenou hromádku, která zbyla po jeho spolužačce, vydržel zírat jen malou chvíli. Padl na kolena a svalil se na břicho. Zlomil si nos, ale sotva to postřehl.

Kdosi opodál zašeptal jeho jméno. Jirka se nemusel otáčet, aby zjistil, o koho jde. Parchant utkaný z temnoty. Zavětřil, co se chystá vykonat. Přišel si pro něj a tentokrát ho dostane. Za všechny slzy a trápení, které mu tenhle troufalý chlapec ukradl.

"Naser si," zavrčel Jirka a zatnul pěsti. V ústech cítil pachuť vlastní krve. Nebyl dost dobrý. Ještě ne. Ale tohle dokáže. Musí. Dostal druhou šanci a teď hodlal to samé udělat pro dívku, která ho okouzlila.

Snažil se vybavit každičký detail a pustit ho pozpátku. Krev mu vtékala zpět do nosních dírek, výkřik zaplul do hrdla jako větrná kulka, dívčino rozlámané tělo se vymrštilo do vzduchu, dopadlo na vozidlo a svezlo se zpátky na nohy.

Ještě kousek, ty moulo! Takhle ji ztratíš. Dělej. Makej!

Jirkovo srdce poskočí. Civí na Denisu, jak postává u jeho vchodu. V nastupujícím šeru je dokonalá. Usměje se.

"Utíkej!" křičí spíše sám na sebe než na ni. Rozbíhá se. Denisa už šlape na silnici. Jirka skáče a povalí ji zpátky na chodník. Za jejich zády se prožene auto. Slyší řev motoru a pískání pneumatik, jak řeže zatáčku.

Jirka leží na Denise a funí jí do tváře. Po chvíli se vzpamatuje a pomáhá dívce vstát.

"Jsi v pořádku?" 

"Snad jo. Je mi zima."

"Už jsem myslel, že to zase zvorám."

"Zase?"

"Vždyť víš. Ta rozlitá Kofola."

"Mrzí mě, že jsem kvůli tomu vyjela. Je to jenom blbá mikina."

"Ale -"

Denisa se naklání a vlepí mu pusu. "Zachránil jsi mě," špitá.

Jirka mlčí. Nechce mluvit. Chce další polibek.

Slyší šepot. Přímo za jeho zády. Odmítá se otočit, ale hluboko uvnitř moc dobře ví, že dnes neunikne. Konečná stanice, vystupovat. Může prosit o slitování, ale nikdy ne před dívkou se zaschlou skvrnou na mikině. Nikdy. Otáčí se. Lapá po dechu. Cítí žár. Hoří. Nemá obočí, řasy... oči. Hrdina umírá.

*****

"Jsme na místě," pronesla Denisa, vzala Jirku za ruku a pomohla mu usednout na lavičku.

"Tak v tomhle parku jste s kámoškama pomlouvaly kluky ze školy?" vyzvídal Jirka.

"Přesně tak. A teď tady s jedním z těch kluků můžu pomlouvat svoje kámošky."

"Pořád nelituješ, že sis mě uvázala za kotník?"

"Už s tím zase začínáš? Byly to nejkrásnější dva roky mýho života. A spousta dalších nás ještě čeká."

"Brzdím tě v rozletu."

"Sklapni."

Jirka poslechl a objal Denisu kolem pasu. Položila mu hlavu na rameno. Na krku ho šimraly prameny jejích vlasů. Byl slepý, ale připadal si jako král. Za skly tmavých brýlí mu stékala utajená slza.

Bytost zrozená ze zármutku a bolesti mu vzala nejdůležitější smysl, aby po zbytek svých dní pouze živořil. Udělala však zásadní chybu. Nechala ho naživu.

Jirka se usmál. V kouzelnickém kufříku mu zbýval ještě jeden trik. Šetřil si ho na správnou chvíli. Poslední číslo by mělo být velkolepé. A dokud měl po boku tuhle dívku, věřil, že ho nepokazí.