Raskovice. Místo, kde čas ubíhá líným tempem poklidného maloměsta. Místo, kde byste mohli žít.

Monika Kloučková dostává příležitost učit na zdejší základní škole a společně s přítelem vyhlíží novou životní kapitolu. Šťastné chvíle však blednou pod tíhou nočních můr a podivných událostí, jejichž střípky se skládají v hrůznou mozaiku.

Městečko sužuje démonická bytost prahnoucí po krvi a utrpení. Není zvyklá prohrávat, tentokrát však narazila na důstojnou soupeřku. Dokáže ji zlákat do svých řad? Námluvy mohou začít.

Monika stojí před nelehkým úkolem. Aby se vzepřela silám, které ji touží ovládnout, bude muset probudit odvrácenou stranu svojí duše. Silnější, odhodlanější... a temnější.

Raskovice. Místo, kde zlo sílí každým dnem. Místo, kde byste mohli zemřít.

PROLOG

Shrbená postava si razila cestu úzkou lesní pěšinou a vesele si pobrukovala. Roušku tmy narušoval pouze nažloutlý koláč dorůstajícího měsíce. Pro běžného člověka by nebylo nic snadného pohybovat se terénem plným kamení a spadaných větví. František Volný, kterému nikdo neřekl jinak než Karban, však nebyl žádným náhodným kolemjdoucím. Zdejší trasou šel již mnohokrát, a přesto, že se jednalo o pořádný kus cesty, vždy došel z Lesanky domů živ a zdráv. Jeho žena, kterou po šestatřiceti letech manželství stále neopouštěla hádavá nálada, měla ovšem jiný pohled na věc. Dle jejího názoru mělo zdraví a domácí hruškovice, kterou si hostinský a Františkův bratr v jedné osobě schovával pod pultem, pramálo společného.

Jinak tomu nebylo ani dnešního večera, kdy si jako vždy s kumpány zahráli partičku mariáše, při kterém náramně chutnalo pivo a samozřejmě zmíněná kořalka. Někdo by se snad zatvářil kysele při pomyšlení nad podobnou kombinací. Takový člověk by si vysloužil Františkovo pohrdavé odfrknutí. U jejich stolu nebylo místo pro žádné bačkory s choulostivým žaludkem. Citlivky mohly zůstat doma, otevřít ledničku a usrkávat mléko, nejlépe odstředěné, aby náhodou nedostaly třasavku.

Zřídkakdy přemohl úsměv, když si v předsíni s funěním sundával boty a naslouchal lamentování své manželky. Téměř vždy zazněla slova jako alkoholik, bezdomovec, či dokonce blázen. Tomu všemu se mohl František s čistým svědomím smát, protože pro pravdu se každý zlobí a tohle nemělo s pravdou nic společného. Dokázal by přežít i bez alkoholu, ale proč by to, prokrindapána, dělal, když pak jazyk pookřál, karty šly pěkně od ruky a cesta domů rychleji utíkala. Přesně tak, domů, protože on měl kam jít a jen blázen by se vracel dřív, než bylo nutné. Tolik tedy k výrokům manželky o jeho osobě.

Byl zhruba ve dvou třetinách cesty mezi Záhorovicemi, na jejichž kraji se za železnicí krčil bratrův hostinec, a Komní, ve které na něj čekala jeho milovaná žena, když po pravé ruce zahlédl jakýsi pohyb. Zastavil a posunul si brýle blíže k očím. Broukání na rtech mu náhle odumřelo. Vyčkával a snažil se zaostřit na prostor mezi kmeny stromů nedaleko od pěšiny. Nedokázal rozpoznat, zda se jedná o člověka, zvíře, či pouhý výplod jeho fantazie. Popošel o pár metrů dál a napínal zrak. Neviděl nic než husté větve smrků - nehybné jako všechno ostatní. Zadržel dech a vypustil ze sebe hlasitý pšouk, načež se hlasitě zachechtal, jako kdyby jeho zadnice právě dovyprávěla nějaký košilatý vtip.

Nakonec přeci jen zvítězila fantazie, kterou sice nepovažoval za svoji nejsilnější stránku, ale kdo ví, co se člověku vyrojí v mysli po šesti pivech a stejném počtu panáků.

Ušel několik dalších kroků a naposledy se ohlédl; nejhorší nápad jeho života.

Měsíční svit dopadal na místo, které bylo doposud skryté. František spatřil klečící lidskou postavu. Byla k němu otočená zády, ale podle stavby těla a krátkých rozcuchaných vlasů se téměř jistě jednalo o muže. Ruce měl bezvládně svěšené podél těla a hlavu sklopenou k zemi, jako by i přes svou nepohodlnou pozici propadl spánku.

Bratr hostinského z Lesanky nepatřil do kategorie lidí, kteří projevují přílišný zájem o problémy ostatních. Co se týkalo jeho osoby, dokázal si poradit bez cizí pomoci a to samé očekával od druhých. Tento názor zastával celý život a dnešní noc mu nepřipadala jako vhodná doba na měnění zvyklostí.

Přemýšlel, že se o kus dál zbaví piv, která momentálně sužovala jeho močový měchýř. Mohl si samozřejmě rozepnout poklopec a vykonat potřebu přímo na místě. Jeho nového klečícího přítele by to sotva pohoršilo. V jeho přítomnosti však cítil neklid. Muž vypadal, že potřebuje pomoc. Možná ano, možná ne.

František mávl rukou a pokračoval v cestě za manželkou a jejím lamentováním.

"Prosím," ozvalo se za jeho zády.

Zvolnil tempo a po pár krocích úplně zastavil. Očima těkal ze strany na stranu a horečně uvažoval. Začínal se potit.

"Nenechávej mě tu."

Zmlkni.

"Prosím."

Zavři hubu!

"Prosím..."

Zavřel oči, povzdychl si a rázně vykročil zvednout toho padavku, případně mu dát pár facek na probrání, pokud to bude potřeba. Pro něj za něj mu klidně opráší kalhoty a požehná křížkem na čele. Hlavně ať už mu dá pokoj.

"Tak co je, chlape?" zeptal se, uchopil muže za rameno a jemně s ním zatřásl.

Jednoduchá otázka, žádná odpověď.

František přidřepl a naklonil se dopředu, aby mu viděl do tváře. Otrávenost v jeho mysli vystřídal šok. Toho nešťastníka znal a v dlouhé řadě lidí, které by tady čekal, stál na jednom z posledních míst.

Robert Král - ředitel základní školy v nedalekých Raskovicích. Jednou za čas navštívil Lesanku a většinou si přisedl ke stolu, na kterém poletovaly karty. Mohl si samozřejmě vybrat některý z raskovických podniků, kde bylo větší vyžití oproti okolním obcím, ale vzhledem k jeho funkci mu to zřejmě nepřišlo jako rozumné řešení. Preferoval Záhorovice a vychutnával si pivo, aniž by ho pozorovaly zvědavé oči. Dalo by se namítnout, že měl svaté právo zajít večer na pár vychlazených a pročistit si hlavu od všedních starostí. Zkuste to však vyprávět nějakému chlápkovi, jemuž mezi ušima zahnívají emoce páchnoucí cigaretami a přemírou alkoholu.

"Roberte, co tady, proboha, vyvádíš?" zasípal František. Hrdlo měl sevřené strachem, který se k němu mezitím připlížil a ochromil ho svoji intenzitou. Něco tady nebylo v pořádku. Něco tady bylo zatraceně špatně.

Robert Král zvrátil hlavu a odhalil tak celou svou tvář. Jeho bledá pokožka zářila do tmy, pod rozechvělými víčky bylo vidět pouhé bělmo a z koutku úst mu na límec košile stékal pramínek slin. František sebou trhl. Po chvíli se vzpamatoval, objal ředitele kolem ramen a pravou ruku mu provlékl v podpaždí.

"Pojď, pomůžu ti na nohy. Dojdeme k nám a pak mi povíš, co se ti přihodilo."

"Nemůžeš odejít," ozval se náhle ředitel.

František ztuhl v půli pohybu. Močový měchýř ho nesnesitelně pálil. "Co jsi říkal?"

"Ty jeden hajzlíku," odvětil ředitel a zahihňal se.

Františka ve vteřině zaplavily dva pocity zároveň. Do popředí vyskočil údiv, těsně následován vlnou hněvu. Takhle to tedy dopadá, když člověk strká nos do cizích záležitostí. Uvolnil své objetí a napřímil se. "Myslíš si, že je to legrace? Já si o tebe dělám starost a ty mě tady taháš za fusekli. Běž radši do postele. Já jdu udělat to samé."

"Nemůžeš odejít," opakoval ředitel. Tentokrát to znělo chladně a podivně definitivně. František znepokojeně přešlápl.

Ředitel zapřel jednu ruku o zem a rozvážně se zvedl na nohy. Kalhoty měl obalené jehličím. František si všiml jeho výrazu a udělal dva kroky zpět. Královy oči vypadaly opět normálně, ale leskly se jako oči pomateného střelce předtím, než zmáčkne spoušť. Roztáhl ústa do nepřirozeného šklebu obnažujícího dásně. Jediné, co zůstalo stejné, byla ona strašlivá bledá tvář, která vystupovala do popředí z okolní tmy.

Františkovi to připomnělo šíleného maniaka ve fialovém saku, co poskakoval v jednom z těch přiblblých filmů, na které koukává jeho vnuk. Až na to, že tohle nebyl žádný film, ale realita, ze které se nedalo odejít do vedlejšího pokoje, nebo ji vypnout dálkovým ovládáním. To mu však nebránilo, aby zamířil ven z lesa a nechal toho starého blázna daleko za sebou. A přesně to taky udělá.

"Trhni si," procedil mezi zuby a vyrazil zpátky na pěšinu. Chvatnými kroky zvětšoval vzdálenost a těsně před zatáčkou se přesvědčil, zda ho Král nepronásleduje. Ředitel ho pozoroval. Stál nehybně. Strašák.

Už jsem skoro tam, už jsem skoro tam, už jsem skoro tam, vířilo Františkovi hlavou stále dokola. Močový měchýř mu s každým dalším krokem bolestivě pulzoval.

Na okraji zalesněné plochy, kde smrky ustupovaly před lípami a urostlými duby, zkřivil tvář a vyběhl z pěšiny do hustšího porostu. Vrazil do stromu, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Vzadu na patře stále vnímal pachuť z onoho podivného setkání.

Roztřesenými prsty bojoval s poklopcem, a když to konečně dokázal, ozval se zvuk mohutného proudu moči. František vydechl úlevou a pozoroval, jak se z louže pod ním oddělují úzké potůčky, které líně obtékaly podrážky jeho bot. Bylo mu to srdečně jedno.

Pocítil náhlé zašimrání na zátylku a ohnal se. Následovala ostrá bolest. Sevřel dlaň. Mezi prsty mu cosi uvízlo. Dal si ruku před oči a ze vzdálenosti několika centimetrů na ni mžoural. V dlani se mu zmítalo sršní tělo. Vztekle ho odhodil. Nahmatal bolavé místo na zátylku a zaskučel. Kůže za krkem ho začínala svědit.

V momentě, kdy si zapínal kalhoty, zaslechl zlověstné bzučení. Neschopný pohybu zíral do tmy a modlil se, aby ten otravný zvuk ustal. Bůh tu noc nebyl v doslechu. Bzukot nabýval na síle.

František věděl, že pokud okamžitě nepřiměje nohy k pohybu, riskuje mnohem více než jedno zbloudilé bodnutí. Ale vědět bohužel v tuto chvíli neznamenalo zhola nic. Jeho tělo se proměnilo v pytel naplněný kostmi, masem, vnitřnostmi a krví. Vzhlédl vzhůru a spatřil, jak se v bledém měsíčním světle rýsují desítky - Stovky! - tmavých teček. Duhovky mu zčernaly zděšením. Ústa zela dokořán v němém výkřiku.

Bzukot přešel v ohlušující kakofonii, která ho paralyzovala a naplňovala hrůzou. Celý prostor, celé univerzum se zdálo být vyplněné oním zvukem kmitajících křidel.

První sršní dělnice dorazily, aby vražedným útokem pomstily smrt své sestry. Františkův němý výkřik se proměnil v zoufalý řev. Sršně využily nabídnuté příležitosti a vtrhly do otevřených úst. Přistávaly na jazyku, dásních a vnitřku tváří, kde pumpovaly jed do poddajných měkkých tkání.

František lapal po vzduchu a vdechl jedno z hmyzích těl, jež mu působila mučivou bolest. Panika, která ho uchvátila, prorazila psychickou hráz a přiměla jeho tělo k pohybu. Další vetřelci se mu mezitím usadili za výstřihem košile, v uších a velká část toužila proniknout za skla brýlí.

Klopýtal lesem s rozepnutými kalhotami, plácal rukama a každou vteřinu ucítil další bodnutí. Ze všeho nejhorší byla agónie v jeho ústech. Cvakal zuby, drtil hmyzí schránky a v běhu je vyplivoval. Místo jazyka měl přerostlou houbu. Ztěžka oddychoval. Šlo to stále obtížněji, nepřestával však živit naději, že to zvládne. Pohlédl před sebe a do očí mu vhrkly slzy. Utíkal špatným směrem; vstříc smrti.

Levé oko mu zaplavila nová, netušená vlna bolesti. Pod sklíčkem brýlí se zmítal zdroj utrpení. Napůl slepý zakopl o vystouplý kořen stromu. Zdušeně vykřikl a dopadl na bok. Cítil, jak rozmačkal desítky drobných těl pod košilí. Škrábal se zpátky na nohy, ale paže mu vypověděly službu. Nekonečná vlna hmyzu mu během několika vteřin pokryla většinu obličeje.

Nadechnutí zůstalo jakýmsi bláznivým nápadem. Františkovi připadalo, že svým jediným zdravým okem spatřil postavu, stojící nad ním.

Ty svině, hodlal říci, ale místo slov mu z úst vylezlo jen několik zraněných sršní. Svezly se mu po tváři, aby zemřely spolu s ním.

František Volný zvaný Karban padal do temnoty.

KOUPIT

E-KNIHA ZDARMA